1. My life - když se plní sen

Pohodové odpoledne vám všem, dnes již na blogu podruhé, ale úplně o něčem jiném... tento článek a všechny další články s názvem MY LIFE , ...

Pohodové odpoledne vám všem,

dnes již na blogu podruhé, ale úplně o něčem jiném... tento článek a všechny další články s názvem MY LIFE, budou o mé osobě. Bude to takové povídání, kecání o tom co se stalo, kde jsem byla a mnoho dalšího...a proč vlastně? Protože nechci reprezentovat na blogu jen kosmetiku, ale také chci, aby moji čtenáři a návštěvníci vlastně věděli kdo jsem, co mám ráda a co naopak nesnáším, abych vám přiblížila svůj život, mé cíle a mé koníčky.

Dnes článek bude v kostce o mě, ale i o mém největší snu, který se mi po x letech splnil a který mi nepřináší jen chvíle radosti, ale i ty nejzoufalejší chvíle, v kterých se občas cítím na samém dnu...




Za pár dní mi bude 22let, není to moc, ale od té doby, co jsem začala pracovat, tak ty dny letí rychleji a rychleji, než když jsem chodila do školy. Školu jsem opravdu moc neměla v oblibě, nebavilo mě učení a ani to sezení v té třídě, natož psát úkoly a připravovat se na další dny, nebo jen zkoušení. Přiznám se...nejsem typ co by ležel v učebnicích, byla jsem prostě ,,tahákový,, typ. V tom jsem byla dokonalá a tak všechny hodiny jsem procházela docela v klidu. Jen ta ty závěrečky, to jsem se šprtala jak největší šprt. Dokonce jsem z toho měla na celé puse opary, no hrůza, ale nic jsem nechtěla nechat náhodě, prostě ten papír chci :) A taky jsem ho dostala.

Miluju zvířata, sice doma teď nemám žádné, protože bydlíme s přítelem v paneláku a psa do paneláku nechci, i když být po mém už by tu byl. Začátkem podzimu, když to všecko vyjde, se budeme stěhovat do domu, který teď stavíme na vesničce. Já jsem z vesnice, vyrůstala jsem na vesnici od malička a prostě mě velká a ani malá města netáhnou... A v tom paneláku opravdu trpím, spíš je to jen takové na vyspání a rychle pryč.

Ráda chodím na procházky, miluji grilování, ale jako každá ženská i nakupování :) Mám ráda společnost, ale miluji i klid, klid a samotu, jako při psaní blogu. Mám asi jen dvě opravdu suprové kamarádky, na které se můžu vždy spolehnout, já ani nejsem typ, co musí mít kolem sebe mraky lidí, stačí mi jich pár, ale opravdu těch nejlepších. Mou a myslím si, že docela velkou chybou je, že věci říkám na ,, plnou pusu,, nemám ráda když chce mnou někdo manipulovat, nebo mi dokonce rozkazovat, umím si dupnout a říct si i svůj názor.
Jsem docela veselí člověk, když nemám důvod se mračit, nebo nejsem nešťastná, tak se dokážu smát celý den.

Můj největší koníček je opravdový kůň. Jsou mu teprve 3roky a je to valach...jmenuje se Vojta




A jak to bylo? 
Koně jsem chtěla snad od té doby, co jsem se naučila chodit a mluvit, v mém dřívějším světě, nebylo nic jiného než koně a koně a koně...vlastně koně ani ne, jen mít svého jednoho vlastního. Několik let, asi tak do deseti, jsem každý rok co rok psala ,,Ježíškovi,, aby mi jednoho přinesl. Vždycky jsem do toho dopisu napsala i to, kde koník bude ,,bydlet,, co bude jíst, jak se o něj budu starat... Ale postupem času jsem věděla, že koně mít nikdy nebudu, i kdybych se na hlavu stavěla, proto jsem pak na druhou stranu papíru psala dalších dvacet věcí, které bych teda chtěla, když ten kůň opět nebude...
Ve dvanácti jsem začala jezdit na koni na jednom statku, vlastnili nespočet koní. Bylo to docela daleko, hodina cesty v autě a i ty ceny nebyly nejslavnější. Jezdila jsem tam asi necelé dva roky, naučila jsem se za tu dobu toho dost, ale ani tak žádný kůň nebyl... Postupem času jsem se s tím natolik smířila, že jsem si našla jiné záliby a k tomu přišla i puberta, takže na nějaké myšlení a přemlouvání mě přešla chuť a začala jsem lítat za klukama, kamarádkama s kterýma jsem zažila nespočet zážitků...kterých nelituji, kamarádi mi zůstali, jen ty kluci ne :) Postupem času, asi v devatenácti jsem zase uvažovala o koni, vlastně už jsem měla víc rozumu než před těma lety, ale už to bylo jen chvilkové, byla jsem zklamaná, spíše tím odrazováním. Takže jen občas v myšlenkách se mi promítl ten dětský sen, který trval až do určitého dne. Pak jsem potkala úžasného člověka, který je už skoro rok můj přítel a bez kterého bych tenhle sen asi jen zametla někam do kouta a nikdy si ho nesplnila. Teda spíše ten sen mi splnil on, jedenou mě vzal ke svému známému a jen řekl ,,vidíš toho koně?,, Já jen řekla jo vidím, tak můžeme se na něm aspoň projet? Když v tom jsem jen v zatmění zaslechla- tak jestli se chceš o něj starat, tak je tvůj... A asi tak, od té doby se mi ten sen splnil a já mám teď koně, není to žádný sporťák, žádný plnokrevník...je to hucul s čmb...
Ten kůň jakoby byl odraz mého já, tvrdohlavý jako mezek, nerad někoho poslouchá, když ho něco nebaví, tak prostě u toho dělá dalších plno věcí, jen aby jsem věděla, že podle jeho uvážení je hloupost to, co po něm chci, Mám ho už přes půl roku u své kamarádky na výcviku, pomalu ho už obsedáme. Začátky byli a jsou občas pořád pro mě beznadějné, občas si říkám, že jsem si vzala velké sousto, někdy jsou dny, kdy jsem naprosto šťastná a každý krůček dopředu s ním je pro mě velkou motivací, vlastně ten kůň jsem já, a já jsem on, Protože zrcadlově jsme úplně stejní.





 Doufám, že se vám článek aspoň trochu líbil a něco málo z mého života přiblížil.
 A co vy, měli jste sen, který se vám nakonec splnil, ať už sen v dětství, nebo v dospělosti? Budu ráda, když do komentářů napíšete, velmi ráda si vaše příspěvky přečtu :)

You Might Also Like

2 komentářů

  1. Jééé, koněčně nějaká koňařka :) Na koních jezdím už 10 let, poslední roky se věnuji spíše skoku, jelikož můj koník skákání naprosto zbožňuje. Jsem ráda, že se ti sen splnil :)
    Lumiere of Fashion

    OdpovědětVymazat
  2. No tak to gratulujem k splneniu sna, to muselo potešiť. Ja som na koni nikdy nejazdila, aj ma to láka aj odrádza, mám skôr taký rešpekt to je asi ten najlepší názov pre môj vzťah k zvieratám celkovo.
    Bianka

    OdpovědětVymazat

Pravidelní čtenáři